Jak se měří uhlíková stopa

Měření emisí skleníkových plynů je v současnosti klíčovým nástrojem hodnocení toho, jak si antropogenní hospodářská činnost stojí z hlediska dopadů na životní prostředí. V souvislosti se závazkem Evropské unie dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality a doprovodným stupňujícím se politicko-legislativním tlakem se monitorování a vykazování uhlíkové stopy výrobku nebo aktivity stává běžnou realitou podnikání. Výpočet uhlíkové stopy je výchozím ukazatelem udržitelnosti firmy, přičemž tento výstup lze využít jak interně, při zkoumání strategie a interním „ekologického auditu“, tak vůči veřejnosti, například při soupisu nefinančního reportu.

Uhlíková stopa se měří v tunách ekvivalentu oxidu uhličitého (CO₂e) vypouštěného do ovzduší za určitý časový úsek, zpravidla rok, jsou do ní tedy zahrnuty všechny vyprodukované skleníkové plyny, které jsou následně přepočteny na hmotnost CO₂, která by měla na životní prostředí stejně škodlivý účinek. Průměrná uhlíková stopa na obyvatele za rok je v Česku cca 12 tun CO₂e, což je nad hranicí celoevropského průměru, který činí cca 8 tun CO₂e.

Jedním z mezinárodně uznávaných nástrojů, který definuje standardy pro měření, řízení a vyhodnocování emisí skleníkových plynů, je tzv. Protokol o skleníkových plynech (angl. Green House Gas Protocol či GHG Protocol). 

Ten rozděluje emise podniku do tří kategorií podle původu. Jedná se o: 

• Přímé emise (Scope 1) – emise, které hospodářská činnost podniku přímo produkuje, a to ze zdrojů, které jsou podnikem vlastněny nebo kontrolovány, např. emise z kotlů, pecí, vařičů či vozidel, neřadí se sem ovšem přímé emise vzniklé spalováním biomasy (tyto se reportují samostatně) 
• Nepřímé emise (Scope 2) – emise vzniklé spotřebou nakoupené energie podniku, tj. emise, které nevznikly přímou činností podniku
• Další nepřímé emise (Scope 3) – emise, které jsou důsledkem činnosti společnosti, ale nepocházejí ze zdrojů vlastněných nebo kontrolovaných podnikem, například emise vzniklé těžbou nebo produkcí materiálu, který podnik nakoupil, emise z dopravy nakoupeného paliva či emise vzniklé koncovou spotřebou či prodejem výrobku nebo služby podniku, emise ze služební cesty letadlem či emise z ukládání odpadu na skládku  

Výpočet uhlíkové stopy musí dle standardu GHG vždy zahrnovat Scope 1 a Scope 2, výpočet Scope 3 je dobrovolný a vzhledem ke své rozsáhlosti a komplexnosti také méně využívaný. 

Uhlíková neutralita, jak už bylo vysvětleno v našem článku „Zelená dohoda – vysvětlení základních pojmů“, znamená rovnováhu mezi množstvím vypouštěných emisí skleníkových plynů a jejich pohlcováním z atmosféry do přirozených úložišť. Vzhledem k tomu, že se přirozené a žádoucí uhlíkové neutrality, která spočívá v tom, že podnik neprodukuje žádné emise skleníkových plynů, těžko dosahuje, podniky se často uchylují k jejímu „dorovnávání“ pomocí tzv. uhlíkových kompenzací. Ty spočívají v investicích do udržitelných, tzv. offsetových projektů, může se jednat například o výsadbu stromů, ekologickou modernizaci některých technologií, zachytávání metanu na skládkách, apod. 

Investice do offsetových projektů většinou probíhají skrze nákup jednotky, jednoho „offsetu“, který odpovídá jedné vyprodukované tuně CO_2, její nákup probíhá skrze organizace, které následně udržitelných projekt realizují. 

Znalost uhlíkové stopy je bezpochyby klíčovým údajem, ze kterého by firma měla čerpat při nastavování parametrů svého obchodního modelu a který by měla komunikovat svým partnerům klientům či zákazníkům. My Vám její výpočet nabízíme v rámci soupisu nefinančního reportu.